Mystery

Takto vypovídá v knize Po záhadných stopách Jaroslav Mareš, který se v roce 1969 vydal po stopách přízraku smrti.

,,To bylo už hluboko v bažinách. Jistě jsme již byli na zambijské straně. Všude kolem prales, podmáčený a plný hniloby. Pak jsme narazili na táhlý, u okrajů hustě zarostlý močál, který nebylo možno obejít. Nezdál se nám však hluboký a kupodivu měl dosti pevné dno - a tak jsme se rozhodli jej přejít." Následovala strasti plná cesta skrz neprostupnou bažinu. Skupina povstalců, prchajících přes bažiny na hranicích Angoly, Zambie a Zaire, se začala rozpadat podle toho, kdo měl kolik síly. Vyhladovělí a zesláblí bojovníci se svými zajatci již neměli daleko ke břehu.

Ticho bažiny a bublání bahenních plynů prořízl zoufalý výkřik jednoho z vojáků. Byl sražen úderem zobákovité tlamy příšery s netopýřími křídly. Po chvíli přilétly nízkým letem další a vrhaly se na ostatní. Následovaly minuty zoufalého boje o život. Velká temně rudá kožnatá křídla prořezávala vzduch jako žiletky. Bílé hlavy připomínající lebku se pyšnily ostrými zuby, které se zařezávaly do černé kůže obětí. Z pěti katanských vojáků přežili útok dva. Jediné, co si příšery odnesli byla hlava velitele. Rozervaná těla ostatních pohltila bažina. Jeden z vojáků zemřel chvíli po útoku na utrpěná zranění. ,,Kletba té Belgičanky! Trest, který na náš poslala za to, co jsme spáchali!" opakoval s hrůzou v očích poslední ze skupiny, když se po několika dnech vynořil z močálů na území Zambie.

Takto shrnul to, co se událo skupině povstalců poslední z nich, který přežil. Z šoku se nevzpamatoval a i přes poskytnutou lékařskou péči zemřel o deset dní později. Jméno kongomato neznal a nikdy o něm neslyšel.